Historie0

Povídám, povídám pohádku …

Nenechte se odradit podivným začátkem. Tento článek se pokusí velmi přesně poskládat střípky z historie našeho sboru. Protože se ve Sluníčku vždy stokrát raději zpívalo než psalo, nemáme dochované žádné písemné zmínky, neznáme přesný datum vzniku, nedokážeme již přesně spočítat ani počet koncertů, které máme za sebou, natož pak počet dětí, které Sluníčkem prošly. A navíc úkol povyprávět o historii byl svěřen člověku s nejkratší pamětí. Přesto je několik věcí, které by rozhodně neměly propadnout v zapomnění. Zde jsou:

Historie Sluníčka se začala psát před více než dvaceti lety. Tenkrát se zakladatelky sboru Anna Hájková a Magda Tušilová rozhodly potěšit své kolegyně a před jedněmi vánocemi s několika dětmi nacvičily pásmo koled, se kterým pak postupně obešly všechny třídy. Tedy počítám takových 10 vystoupeníček během jednoho dopoledne. Magda tenkrát sbor doprovázela na varhánky velikosti větší krabice od bot (nebo chcete-li krabice od větších bot). Bohužel lidská paměť je podivná záležitost, a tak se stalo, že nikdo z tehdejších dospělých ani dětí (dnes to jsou většinou prima rodiče či okouzlující ženy a muži v nejlepších letech) si nevzpomeme, ve kterém roce to vlastně bylo. Což má své nevýhody, ale také jednu velkou výhodu – kdykoliv můžeme oslavovat kulaté výročí založení sboru.

Vánoce skončily, ale děti chtěly zpívat dál. A tak se začalo s nácvikem na další vystoupení. Již tehdy byla založená tradice uspořádat každý rok závěrečné vystoupení na rozloučení se školním rokem. Tehdy se ještě Sluníčko nejmenovalo Sluníčko, děti prostě chodily zpívat do „sborečku“  při ZŠ Pacov náměstí. Na škole byl zřízen nepovinný předmět s názvem Sborový zpěv a sbor si užíval všech výhod, které to s sebou přinášelo – materiální zázemí, podpora, finanční pomoc, ale také i to, že vždy bylo ponecháno místo v rozvrhu na zkoušky v brzkých odpoledních hodinách, aby sbor mohlo navštěvovat co nejvíce dětí.  Za to znovu patří velký dík jak vedení školy, tak všem kolegům.

O zpívání ve sboru byl bohudíky vždy velký zájem. Jak už to ale v životě bývá, vše pozitivní s sebou přináší i něco negativního. A tak si pamatuji, že tehdejší vedení sboru se jednou dostalo na rozcestí, odkud vedly minimálně dvě cesty – první z nich byla rovná a přímá a vedla stále vzhůru a ta druhá se zdála být kostrbatá, zarostlá a na první pohled nebylo poznat, kam povede. Vydat se po první z nich bylo velmi lákavé, znamenalo to snažit se sbor stále více zdokonalovat, nacvičovat stále náročnější skladby a krůček po krůčku snad postupovat výš a výš. Znamenalo to ovšem také udělat ze sborečku tzv. „výběrový“ sbor, prověřit nadání dětí a věnovat se pouze těm nadanějším. Vydat se po cestě druhé znamenalo pravý opak – přizpůsobit sbor vždy všem dětem, které se do něj přihlásily. Znamenalo to zpívat jednou krásný vícehlas a jindy třeba i kostrbatý jednohlas. Ale také to znamenalo naučit spoustu dětí spoustu písniček, učit je zazpívat si jen tak pro radost svojí i ostatních, naučit je, že každý může zažít úspěch, pokud se bude snažit. A to není vůbec málo. Po které cestě se sboreček vydal, je Vám doufám jasné. (Pokud ne, napovím Vám malou nápovědou – v posledním roce působení při škole měla ZŠ Pacov náměstí kolem 230 žáků, z toho téměř 80 jich zpívalo ve sboru.)

Během dalšího času docházelo k postupným drobným inovacím:

  • Díky koncertům a přízni diváků jsme si vydělali na nové varhany. Dokonce dvakrát, první nám kdosi ukradl.
  • Naším prvním čestným členem se stal Ing. Karel Drbal, kterému patří nekonečné díky za to, že z nás sňal tíhu odpovědnosti za mluvené slovo a doposud nás vždy věrně doprovázel při všech našich hlavních koncertech.
  • Sboreček byl jednoho dne přejmenován na Sluníčko. Stalo se tak na návrh bývalé paní zástupkyně Mgr. Marie Žíttové, která byla také autorkou prvního grafického návrhu na sluníčkovská trička. Když byla první trička časem unavená, požádali jsme o nový návrh tehdejší žákyni školy Martinu Lhotovou. Navrhla nám usměvavé sluníčko na střeše pacovského kostela a toto logo používáme dodnes.
  • K tričkům byly časem zakoupeny také sborové šálky a čepice, takže žádná zima nás už nezaskočí.
  • Kromě vánočního a letního koncertu jsme začali zpívat i na spoustě dalších akcí, kam jsme zvaní jako hosté – Rozsvícení stromečku, Advent, Tříkrálové koledování, Radiodárek, Den Mikroregionů, Den matek, ….
  • V roce 2004 se uskutečnilo první letní táborové soustředění
  • Zúčastnili jsme se dvou krajských přehlídek, kde jsme rozhodně neudělali žádnou ostudu – přivezli jsme si domů stříbrné a bronzové pásmo
  • Za velké pomoci pana Mirka Šmilauera jsme vydali své první CD s názvem Zpíváme si pro radost
  • Stali jsme se spolupořadateli malého sborového minifestivalíčku, kde jsme si zazpívali společně s dalšími dětskými sbory – Červánky a Čtyřlístek
  • V červnu roku 2013 jsme se rozloučili s mateřskou náručí naší školy a vydali se na sólovou dráhu.

Stále se ovšem držíme té nejdůležitější zásady, která nás všechny spojuje – stále si zpíváme pro radost. Pro radost svoji a snad i pro radost našich věrných posluchačů, bez jejichž podpory by nám naše snažení přinášelo radosti jen polovic.

Tím kapitolka o sluníčkovské historii končí. A úplně nová právě teď začíná. Jaká bude? To záleží hlavně na dětech. Na jejich chuti se sejít ve volném čase, na ochotě poctivě trénovat a někdy i leccos obětovat, na jejich nápadech a připomínkách, protože tak jak je ve Sluníčku zvykem, prázdné řádky naší společné cesty se snažíme popisovat společně.

Pavla Jirků